Dvacet tři let stálo v příbalových letácích hormonální léčby pro ženy v přechodu varování před rakovinou prsu, infarktem a mrtvicí.
Kvůli němu miliony žen tuhle léčbu odmítly. A tisíce lékařů ji přestaly předepisovat.
Teď se ukazuje, že to varování bylo zavádějící.
Zavádějící.
To je docela silné slovo pro něco, co poznamenalo celou jednu generaci žen. (Zdroj i detaily níže.)
Mě je 49 let a pamatuji si, kolikrát se za můj život otočila vědecká doporučení o 180 stupňů.
Typickým příkladem je věčný boj: máslo versus margarín, nebo vejce jako strašák, ze kterého se najednou stala superpotravina.
Pokud je Vám padesát, šedesát nebo sedmdesát, zažila jste těch kotrmelců ještě víc.
A tak si kladu otázku, kterou si možná kladete taky.
Jak poznám, které z dnešních doporučení bude za dvacet let to, kvůli kterému se bude někdo omlouvat?
Nedávno jsem v knihkupectví narazila na titul „Slepá místa medicíny – Příběhy bolestných omylů, které ohrožují naše zdraví“ od Martyho Makary. (Vydává Melvil)
Není to referát o té knize, tu si prosím přečtěte sami.
Byla mi jen připomínkou něčeho, co si potřebuju občas zopakovat.
Neměli bychom jen slepě věřit všemu, co nám lékaři říkají, ale sami aktivně převzít zodpovědnost za své zdraví.
Sedmnáct let. Tak dlouho trvá, než se něco změní
V odborné literatuře koluje jedno číslo.
Sedmnáct let.
Tak dlouho prý průměrně trvá, než se nový vědecký poznatek dostane do běžné lékařské praxe.
Číslo pochází z přehledu britských vědců z roku 2011. (Zdroj)
A teď to nejzajímavější.
Ti samí autoři v závěru přiznávají, že se ta doba měří strašně špatně a že se to číslo bere příliš doslova.
Takže i „sedmnáct let“ je tak trochu dogma o dogmatech.
Ale ten směr sedí. Změna trvá dlouho.
A když je Vám padesát a víc, může i 10 let být docela dlouhá doba na vyvrácení nějakého tvrzení, které se vás týká.
Proč medicína mívá zpoždění
Nechci lékaře hanit, to v žádném případě.
Mám k jejich profesi velký respekt. Když je nám ouvej, obracíme se na ně s důvěrou.
A stejně jako v každé profesi jsou i tady lidé, kteří hledají, zkouší a posouvají věci dopředu.
Ale kniha „Slepá místa medicíny” ukazuje, že systém, ve kterém pracují, má také svá slepá místa.
Autority nerady přiznávají chybu.
Jakmile se jednou stanoví standard, je extrémně těžké ho zpochybnit.
Kdo jde proti proudu, bývá označen za negativistu nebo šarlatána. A když se po letech ukáže, že měl pravdu, nikdo se neomlouvá.
Medicína se rozdrobila na malé obory.
Kardiolog řeší srdce, gastroenterolog střeva. Ale málokdo se dívá na tělo celostně jako na propojený systém.
Prevence „se nevyplatí”.
Je mnohem snazší předepsat lék na tlak než strávit hodinu rozborem spánku, stravy a pohybu.
Půsty, procházky v lese a omezení cukru nemají svého obchodního zástupce.
Někteří lékaři dokonce je předepisují více, než je zdrávo.
Platí jen to, co je v tabulce.
Lékaři jsou placeni za tabulkové úkony (např. vyšetření trvá X minut) a předpisy. Když to není v tabulce, tak za to není od pojišťovny krytí.
Takový systém říká, že doktor má na vás jen pár minut, jinak si to „platí ze svého”.
Čtyři dogmata, která už padla
V knize „Slepá místa medicíny” je těch padlých dogmat více. Další vidíme třeba nyní, když se Dr. Fauci zpovídá za své chování při epidemii COVIDu. Vybrala jsem ty, které jsou podle mého hodně silné.
Vajíčka a cholesterol
Desítky let se lidem říkalo, že vajíčka jsou nebezpečná.
Limit byl 300 miligramů cholesterolu denně. To je zhruba jedno vejce.
V roce 2015 americká odborná komise, která ta doporučení sestavuje, tenhle limit prostě zrušila.
Napsali, že cholesterol už nepovažují za živinu, které bychom se měli obávat. (Zdroj)
Důvod? Cholesterol ze stravy má na ten v krvi mnohem menší vliv, než se čtyřicet let věřilo.
Mezitím lidé nahradili vajíčka průmyslově zpracovanými sacharidy a margaríny.
Krev a HIV
Tohle je asi nejtragičtější příklad.
V roce 1983 už existovaly silné náznaky, že se AIDS přenáší krví.
Přesto se během celého toho roku pravidla pro dárcovství krve prakticky nezměnila.
Americká akademie věd to o dvanáct let později shrnula suše: úřady i krevní banky odmítly zavést dostupné náhradní testy a přijaly bez větších pochyb odhad, že riziko je „jedna k milionu“. (Zdroj)
Ze zápisů vyplývá, že jedním z motivů bylo oddálit zavedení testování.
Test na protilátky byl k dispozici až v roce 1985.
Dva roky. A tisíce lidí, kteří dostali infikovanou transfuzi.
Arašídy
Tohle bylo pro mě nové poznání.
V roce 2000 vydala Americká pediatrická akademie doporučení, aby rizikové děti nedostaly arašídy do tří let věku. (Zdroj)
Znělo to rozumně. Nebezpečný alergen, tak ho radši oddálíme.
Jenže alergií přibývalo.
V roce 2008 akademie doporučení zrušila s odůvodněním, že pro odklad nemá přesvědčivé důkazy.
A v roce 2015 přišla britská studie LEAP, která zjistila pravý opak.
Děti, které arašídy dostávaly od útlého věku, měly alergii v 1,9 % případů.
Děti, které se jim vyhýbaly, ve 13,7 %. (Zdroj)
Opatření, které mělo chránit, škodilo.
Hormony v přechodu
V roce 2002 vyšly výsledky velké americké studie WHI. Titulky po celém světě hlásily: „hormonální léčba zvyšuje riziko rakoviny prsu”. (Je to stále na mamo.cz)
Ženy léčbu vysadily prakticky ze dne na den. Lékaři ji přestali předepisovat.
Co se v těch titulcích nepsalo?
Za prvé, koho studie sledovala. Byly to ženy ve věku 50 až 79 let, ale průměrný věk účastnic byl kolem 63 let. Tedy ženy, které měly přechod dávno za sebou.
Studie se přitom začala používat jako důvod, proč hormony nedávat padesátnicím uprostřed obtíží.
Za druhé, že studie měla dvě větve. V jedné ženy braly kombinaci estrogenu a syntetického gestagenu. Ve druhé samotný estrogen.
A ta druhá větev ukázala riziko rakoviny prsu nižší než u placeba.
Do titulků se to nedostalo.
Za třetí, že na načasování záleží. Pozdější analýzy ukázaly, že ženy, které začnou do deseti let od poslední menstruace nebo před šedesátkou, mají poměr přínosu a rizika úplně jiný než sedmdesátnice.
Hlavní vyšetřovatelka studie, profesorka JoAnn Mansonová, k tomu později řekla, že nikdy nebylo záměrem odepřít hormony ženám v raném přechodu. Že šlo o nedorozumění. (Zdroj)
Trvalo to dvacet tři let, ale úřad to nakonec uznal.
V listopadu 2025 oznámil, že plošná varování odstraní, protože stojí na zastaralé vědě. (Zdroj)
Mezitím celá jedna generace žen prošla přechodem bez pomoci, o kterou si nemohla říct.
Jak vlastně dogma vzniká? Vezmeme výjimku a uděláme z ní pravidlo
Když se na ty čtyři příběhy podívám, vidím pořád stejný vzorec.
Někde vznikne poznatek, který pro někoho platí.
A pak se z něj udělá pravidlo, které platí pro všechny.
Ukážu Vám to na horečce, protože to je příklad, který všichni známe z domova.
Horečka je přirozený nástroj imunity. Tělo si zvýší teplotu, aby se lépe popralo s viry a bakteriemi.
Z toho vzniklo doporučení, se kterým souhlasím: nesrážet každou zvýšenou teplotu hned prvním práškem.
U zdravého dospělého člověka to dává smysl.
Jenže teď to otočím.
U starších lidí horečka často vůbec nepřijde.
Přehled v odborném časopise Clinical Infectious Diseases uvádí, že u seniorů chybí nebo je výrazně snížená ve dvaceti až třiceti procentech případů – a to i u vážných infekcí. (Zdroj)
Starší tělo má nižší základní teplotu a slabší zánětlivou odpověď.
Takže zatímco u čtyřicátníka je horečka signál „tělo pracuje“, u pětaosmdesátileté babičky je absence horečky signál, který nic neříká.
Zápal plic u ní může vypadat jako zmatenost, únava nebo pád. Bez teploty.
A tady je ta pointa.
Kdyby se z věty „nechte horečku být“ udělalo plošné pravidlo, pomůže dvacetiletému a ohrozí osmdesátiletou.
Přesně tak vznikla všechna čtyři dogmata výše.
Odklad arašídů dával smysl u dítěte s prokázanou alergií. Udělalo se z toho pravidlo pro všechny rizikové děti.
Opatrnost s hormony dávala smysl u sedmdesátnice s nemocnými cévami. Udělalo se z toho pravidlo pro všechny ženy.
Dogma nevzniká ze lži. Vzniká z pravdy, která se roztáhla na příliš mnoho lidí.
A proto je nejdůležitější otázka, kterou se můžete zeptat, tahle:
„Platí to i pro mě konkrétně? A proč?“
V čem se možná pleteme právě teď?
Když čtu o vajíčkách a arašídech, ptám se sama sebe: a co dnes?
Nemám odpovědi. Mám jen otázky, které mi vrtají hlavou.
Přečteme si za 17 let zase nějakou průlomovou studii, která zpochybní nějaké postupy, léky, které jsou teď v kurzu?
Zázračné injekce na hubnutí
Sama s váhou bojuju, takže vím, jak zoufalý člověk umí být.
Nepochybuju, že u někoho tyhle léky pomáhají a zachraňují zdraví.
Ptám se na něco jiného. Co se stane se svaly?
Studie se v tom neshodují a to je právě ten bod. U semaglutidu vycházelo v některých rozborech kolem čtyřiceti procent shozené váhy na účet svalové a jiné netukové hmoty. U jiného léku, tirzepatidu, zhruba čtvrtina. A některé novější práce naopak ukazují, že se síla nezhoršila. (Zdroj a zdroj)
Zatím to nikdo neví jistě.
Vím ale jedno. Ve stáří potřebujeme svaly, abychom se udržely na nohou a byly soběstačné.
Tak snad se za deset let nedozvíme, že jsme si za rychlé kilo dole zaplatily něčím jiným.
Léky na žaludeční kyselinu
Omeprazol a podobné léky na pálení žáhy, žaludečních vředů a refluxní choroby jícnu se předepisují na osm týdnů. A pak se často berou osm let.
Kanadská studie z roku 2023 sledovala skoro dva tisíce starších pacientů. Skoro šedesát procent z nich mělo tyhle léky předepsané a u téměř poloviny z nich pro to nebyl jasný důvod. (Zdroj)
Dlouhodobě se přitom spojují s horším vstřebáváním hořčíku, vápníku a vitaminu B12. (Zdroj)
Nikdo je nevysazuje, protože nikoho nenapadne se zeptat.
Mamografie
Sama na mamograf chodím, ale znám ve svém okolí ženy, které si to nepřejí.
Zjistila jsem, že i mezi odborníky je diskuse mnohem živější, než se navenek zdá.
Netýká se toho, jestli vyšetření škodí. Týká se nadměrné diagnostiky.
Jde o nálezy, které by ženu za jejího života nikdy netrápily, ale protože se najdou, musí se řešit. Následují biopsie, někdy zákroky a vždycky měsíce strachu.
Odhady, jak často k tomu dochází, se liší podle metody zhruba od desetiny do třetiny nalezených případů. (Zdroj)
To je obrovský rozptyl. A sám o sobě říká, jak nejistá ta věda je.
Já jsem se rozhodla, že prevence je pro mě důležitější.
Ale rozhodla jsem se to vědomě. A o to mi jde.
Kolega Václav se věnoval detailně Hypertenze neboli vysoký tlak: co se skrývá za touto nálepkou, další otazníky máme třeba u statinů a cholesterolu.
Co s tím můžete udělat Vy a neztratit hlavu?
Tenhle článek nemá vést k tomu, abychom přestali chodit k lékaři.
Má vést k tomu, abychom tam chodili jako rovnocenní partneři, ne se slepou důvěrou.
Tady je pět otázek, které si můžete vytisknout a vzít s sebou.
1. „Co se stane, když ten lék brát nebudu?“
Někdy je odpověď dramatická. Někdy překvapivě mírná. Máte právo ji slyšet.
2. „Můžu nejdřív na tři měsíce zkusit upravit stravu a režim?“
U některých potíží to je plnohodnotná varianta. U jiných ne. Nechte si vysvětlit, do které skupiny patříte.
3. „Platí to doporučení pro můj věk a můj stav?“
Tohle je ta nejdůležitější otázka z celého článku. Většina dogmat vzniká právě tady.
4. „Kdy tenhle lék zase vysadíme?“
Zejména u léků, které se předepisují „na chvíli“. Zeptejte se hned na začátku.
5. „Neberu náhodou lék na vedlejší účinek jiného léku?“
Pokud berete víc než tři léky, potkejte se se svým lékařem a projděte společně všechny léky (i doplňky stravy) najednou. Někdy totiž levá ruka neví, co předepisuje ta pravá.
A ještě jedna rada, která není otázka.
Pokud je to trochu možné, tak si najděte lékaře, kteří budou Vašimi partnery.
Vyhýbejte se těm, kteří se urazí, když se na něco zeptáte.
Dobrý lékař Vaše otázky uvítá. Znamenají, že se o sebe staráte.
(Samotné mi je jasné, jak je něco tak normálního jako lidský přístup, tak těžké. Obzvlášť v malých městech, kde nemáme na výběr, musíme strpět všelicos.)
A četla jsem řadu článků, které podporují tvrzení, že může zvyšovat riziko nádoru prsu, ale i opačné.
Nikdy nic není bezchybné
Moderní medicína je fantastická, když jde o vteřiny.
Když dostanete infarkt, zlomíte si nohu nebo potřebujete vyoperovat slepé střevo, zachrání Vás.
Selhává tam, kde z pravdy pro jednoho udělá pravidlo pro všechny.
Také selhává tam, kde jde o dlouhodobost. U pomalých, tichých, chronických věcí. Kde není jasná příčina a následek.
Nedá se to vyřešit tím, že lékařům a medicíně přestaneme věřit.
Dá se to zmírnit tím, že se začneme ptát a zajímat.
Drtivá většina lékařů to s námi myslí dobře a jsem ráda, že je máme.
Ale zdraví je hlavně naše zodpovědnost.
Když se o něj nezajímáme a nestaráme, nemůžeme čekat, že doktor všeho nechá a bude se k nám chovat jako k celebritě.
Naopak když se o své zdraví dobře staráme, tak nám často na preventivní prohlídce doktor řekne jen to, co už víme.
Napsat komentář