Včera jsem na poště zaslechl, jak se baví dvě starší dámy
„A s kým Ty budeš na Vánoce?”
„Sama.”
„To je škoda, člověk by neměl být sám.”
„Já chci svůj klid. Už jsem si to všechno prožila.”
To mě docela zarazilo.
My jsme vždy chodili na Štědrý večer k dědovi i babičce. Potom jenom k babičce. I v jejích 92 letech.
Bylo to vždy moc fajn. Dárky, smích, dobrá nálada. Chvíle, na které člověk může vzpomínat.
Pro spoustu stárnoucích lidí je samota stále častější. Zvykají si na ni.
Zkušenosti našich předků i poznatky moderní vědy říkají, že bychom se se samotou neměli smiřovat.
Samota škodí víc než 15 cigaret denně. Zhoršuje spánek, snižuje motivaci k pohybu, vede k horším stravovacím návykům, devastuje psychiku.
Nerozumějte mi špatně.
Sám jsem 47letý introvert, který má rád svůj klid. Vydržím i několik dní bez lidského kontaktu.
A možná právě proto si vážím společnosti, přátel. Když jsem příliš dlouho sám, vidím, že to má nedobrý vliv na zdraví i chuť žít.
Také mám kamarády, pro které je samota ta největší tryzna. Potřebují mít kolem sebe neustále někoho a představa, že by byli sami doma, je pro ně noční můra.
Každý z nás má tu svou potřebu samoty jinde, proto následující řádky berte jako inspiraci, pošťouchnutí nebo možná připomenutí, že samota může být dobrý sluha, ale špatný pán.
Co o samotě říká věda
Samota není jen nepříjemný pocit. Je to fyziologický stav, který má měřitelné dopady na tělo.
V roce 2015 analyzovala profesorka Julianne Holt-Lunstad z Brigham Young University data od 3,4 milionu lidí. Zjistila, že sociální izolace zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 29 %, samota o 26 %. (Zdroj)
Chronická samota vychází jako srovnatelné zdravotní riziko s kouřením 15 cigaret denně nebo s obezitou.
Proč má samota tak zásadní vliv na zdraví?
Tělo vnímá samotu jako ohrožení.
Z evolučního pohledu to dává smysl. Pro naše předky znamenalo vyloučení z kmene téměř jistou smrt. Mozek proto reaguje na sociální izolaci podobně jako na fyzické nebezpečí – aktivuje stresovou odpověď.
Když se člověk cítí osamělý, jeho tělo začne produkovat více kortizolu, stresového hormonu. Krátkodobě nás kortizol chrání. Dlouhodobě ale způsobuje řetězovou reakci problémů.
Chronicky zvýšený kortizol:
- narušuje kvalitu spánku (hůř usínáte, spíte přerušovaně, probouzíte se unavení)
- zvyšuje krevní tlak a zatěžuje srdce
- zpomaluje regeneraci svalů po cvičení
- oslabuje imunitní systém
- podporuje ukládání tuku v oblasti břicha
Vědci z UCLA, které vedl profesor Steve Cole, zjistili ještě něco znepokojivého. U osamělých lidí se mění aktivita genů v imunitních buňkách. (Zdroj)
Ve studii publikované v časopise Genome Biology identifikovali 209 genů, které se u chronicky osamělých lidí chovají jinak. Tělo reaguje více zánětlivě a snižuje se schopnost těla bojovat s viry.
Jinými slovy – osamělý člověk je náchylnější k infekcím a zároveň má v těle více chronických zánětů, které stojí za většinou civilizačních chorob.
A pak je tu mozek.
Studie z Health and Retirement Study publikovaná v roce 2020 sledovala přes 12 000 lidí po dobu deseti let. Ti, kteří se cítili osamělí, měli o 40 % vyšší riziko propuknutí demence. (Zdroj)
Novější výzkum z Framingham Heart Study (2022) ukázal, že u mladších lidí bez genetické predispozice může samota riziko demence dokonce ztrojnásobit. (Zdroj)
Sociální interakce totiž mozek stimuluje – nutí nás přemýšlet, reagovat, přizpůsobovat se. Bez ní mozek ztrácí podněty, které potřebuje k udržení kondice.
Samota je plíživá
Na samotě je zrádné to, že přichází pomalu. Tak pomalu, že si ji člověk často ani neuvědomí.
Začíná to nenápadně.
Děti vyrostou a odstěhují se.
Kolegové z práce, se kterými člověk trávil osm hodin denně, zmizí s odchodem do důchodu.
Kamarádi se rozjedou, někteří zemřou.
Partner odejde nebo onemocní.
A najednou zjistíte, že telefon zvoní čím dál méně.
Problém je, že čím déle je člověk sám, tím těžší je z toho kruhu vystoupit.
Mozek osamělého člověka se postupně přeprogramuje. Začne vnímat sociální interakce jako ohrožující. Setkání s novými lidmi, které dříve bylo příjemné, se stává stresující.
Pak ztrácí sociální dovednosti – už neví, o čem mluvit, jak navázat kontakt, jak udržet konverzaci. A tak se stahuje ještě víc.
Vzniká bludný kruh: samota vede k úzkosti ze sociálních situací, ta vede k vyhýbání se lidem, a to prohlubuje samotu.
Mnoho lidí si na tento stav zvykne. Řeknou si, že je to prostě přirozená součást stárnutí. Že už jsou na to staří. Že jim to tak vyhovuje. Jako ta paní, kterou jsem zaslechl včera.
Ale přizpůsobit se samotě neznamená, že nám neškodí.
Kodokuši – temné zrcadlo Japonska
Kam může plíživá samota vést, ukazuje Japonsko, které má spoustu lidí starších 65 let.
V japonštině existuje slovo, které mrazí: kodokuši (孤独死) – doslova „osamělá smrt“.
Označuje případy, kdy člověk zemře sám ve svém bytě a nikdo si toho dlouhé dny, týdny, někdy i měsíce nevšimne.
Čísla jsou alarmující:
- V roce 2024 bylo jen během prvních tří měsíců hlášeno přes 20 000 případů kodokuši.
- 80 % obětí byli lidé nad 65 let.
- Asi 40 % těl se najde až po několika dnech – často příliš pozdě na zjištění přesné příčiny smrti.
- Jen v Tokiu zemřelo v roce 2019 přes 3 900 seniorů osamoceně – o 80 % více než před deseti lety.
Japonsko je v tomto smyslu varováním pro celý vyspělý svět.
Do roku 2050 bude téměř 40 % japonské populace starší 65 let. Ale podobný demografický vývoj čeká i Českou republiku a další evropské země.
Nechci nikoho strašit. Ale chci, abychom si uvědomili, že samota není jen nepříjemný pocit. Je to zdravotní riziko, které má reálné důsledky.
Modré zóny nejsou o samotě, ale o lidech
Možná znáte tzv. modré zóny – oblasti světa, kde se lidé dožívají nejvyššího věku v dobrém zdraví. Psal jsem o nich minule. Modré zóny nám ukazují na důležitost silného sociálního zázemí.
Na Okinawě v Japonsku existuje tradice zvaná moai – malá skupina přátel, kteří se pravidelně scházejí celý život. Podporují se navzájem v dobrých i zlých časech.
Na Sardinii žijí generace pohromadě a staří lidé mají v rodině jasnou roli a respekt.
V kalifornské Loma Lindě adventisté sedmého dne tvoří soudržnou komunitu, která se společně modlí, jí i pomáhá.
Zajímavé je, že právě Okinawa, která je součástí Japonska, ukazuje úplně jiný model stárnutí než velká japonská města, kde kodokushi řádí.
V tradičních okinawských vesnicích je představa, že by někdo zemřel sám a nikdo by si toho nevšiml, naprosto nemyslitelná. Každý patří do nějaké skupiny. Každý má své moai.
Sociální vazby fungují jako ochranný štít.
Když máte kolem sebe lidi, kteří vám záleží a kterým záleží na vás, máte důvod vstát ráno z postele.
Máte chuť se hýbat, protože jdete na procházku s přítelem.
Chcete uvařit dobré jídlo, protože k vám přijde návštěva.
Máte někoho, s kým můžete probrat starosti, než se z nich stane něco, co vyvolává úzkost nebo stres.
Vztahy patří k dlouhému životu
U nás v Institutu Žít dlouho mluvíme o pilířích dlouhověkosti – pohyb, strava, spánek a psychická pohoda. Sociální vazby jsou tím, co všechny čtyři pilíře drží pohromadě.
Můžete brát ty nejlepší doplňky stravy, cvičit podle dokonalého plánu, jíst vyváženě a spát osm hodin. Ale pokud jste furt osamělí, tělo bude neustále ve stresu a všechna ta snaha přinese jen zlomek výsledků.
Není to o tom mít stovky přátel nebo být neustále mezi lidmi. I jeden nebo dva přátelské vztahy stačí.
Někomu pomáhá rodina. Někdo má svůj okruh přátel. A nemyslím tím ty z Facebookové skupiny.
Jde o kvalitu, ne kvantitu. O pocit, že někam patříte a že na vás někomu záleží.
Malý krok, když se cítíte osamělí
Pokud jste dočetli až sem a říkáte si, že se vás to týká – nejste v tom sami.
Osamělých lidí je paradoxně víc, než by se zdálo. Mezi staršími. I mezi dospělými. A bohužel i mezi dětmi.
Nechci nikomu radit, že by měl hned zítra založit nový spolek a začít pořádat večírky. Velké změny většinou nevydrží. A jak jsem psal výše – pro člověka, který je dlouho sám, může být i jednoduchá sociální situace stresující.
Zkuste místo toho jeden malý krok.
Ozvěte se jednomu člověku.
Může to být starý kamarád, se kterým jste dlouho nemluvili. Soused, kterého potkáváte na chodbě. Kolega, se kterým jste si kdysi rozuměli. Napište zprávu, zavolejte, pozvěte na kafe.
Nemusíte řešit nic hlubokého. Stačí říct: „Vzpomněl jsem si na tebe a napadlo mi, že jsme se dlouho neviděli. Jak se máš?“
Možná vás překvapí, jak lidé zareagují. Spousta z nich čeká na to, až se někdo ozve první – protože se sami ostýchají.
Letos v lednu jsem se po několika letech potkal s kamarádem ze základní školy. Byla to pecka. Vzpomněl jsem si na takových věcí. Tolik jsme se zasmáli.
A pokud už to vyjde tak, že budete o Vánocích sami – není to ostuda ani selhání.
Je to příležitost udělat si plán na leden. Najít aktivitu, kde potkáte podobně naladěné lidi. Procházky, cvičení, kurzy, dobrovolnictví. Cokoli, co vás dostane mezi ostatní.
Důležité je přerušit ten bludný kruh. Udělat první krok, i když je těžký.
Protože každý vztah někdy začal tím, že se na sebe dva cizí lidé promluvili.
Prožívat podzim svého života bez lidí, na kterých nám záleží, může být opravdu jen čekání.
Napsat komentář