Dva roky jsem se trápila s bolavou patou. Řešení bylo jednodušší, než jsem čekala

V pátek jsem ušla pět kilometrů pěšky do práce. Úplně v pohodě.

Před půl rokem jsem ani nemohla vstát, aniž by mnou neprojela ostrá bolest.

Každé ráno stejný scénář. Probudila jsem se, posadila se na postel, postavila se — a první tři kroky jako by mi někdo zabíjel hřebík do paty.

V noci mě to budilo. Projelo to tam, řezavé, ostré, a já ležela a čekala, až to přejde.

Ale začalo to úplně nevinně.

Z dovolené v Itálii bolavé nohy

Začalo to po letní dovolené v Itálii. Hodně výstupů, hodně jsme chodili, bolely mě nohy. Nic divného, říkala jsem si. Nachodili jsme kilometry, to je normální.

Jenže během podzimu jsem si začala všímat, že ta pravá noha bolí furt.

Nejdřív jen když jsem víc chodila. Pak bolela už i v klidu. Ležela jsem na gauči a prostě mě bolela noha. Projížděla mi v patě taková ostrá bolest, nechci říkat křeče, ale prostě něco, co Vás nenechá být.

Přestala jsem běhat. Přestala jsem chodit pěšky do práce. Omezila jsem se na dopajdání do práce, pajdání v práci a dopajdání domů.

Začala jsem googlit.

Plantární fasciitida. Patní ostruha. Četla jsem všechno, co šlo.

Co to vlastně je?

Plantární fascie je silný pruh vazivové tkáně na spodní straně chodidla. Spojuje patu s prsty a pomáhá udržovat klenbu nohy. Když se přetěžuje, může dojít k podráždění a drobným trhlinkám. To je ta plantární fasciitida — a projevuje se ostrou bolestí v oblasti paty, zejména ráno nebo po delším sezení.

Přesně to, co jsem zažívala.

Sundejte ponožku a vyhrňte kalhoty

Když už jsem nemohla skoro chodit, rozhodla jsem se, že musím k lékaři. Na pojišťovnu neseženete ortopeda hned, takže jsem šla k soukromému.

„Sundejte ponožku, vyhrňte kalhoty.” Podíval se na tu jednu nohu.

Diagnóza: patní ostruha. A měl v ordinaci rázovou vlnu, takže jsem začala chodit na rázovou vlnu. Pětkrát. Jedna aplikace patnáct set, konzultace taky patnáct set. Celkem jsem tam nechala desítku.

Po každé aplikaci se to trošku uklidnilo. Ono jak to působí teplem a vlnami na ten zánět, tak se to na chvíli ztiší. Ale — musela bych nechodit. A to prostě nešlo.

Takže bolest se vrátila.

Mezitím jsem zkoušela všechno, co jsem kde načetla. Tejpování. Masírování. Máčení střídavě ve studené a teplé vodě. Kurkuma na zánět. Syn mi začal mačkat trigger pointy, protože zrovna dělal kurz. Chvilková úleva, vždycky se to vrátilo.

Dokonce jsem slyšela o chlapíkovi, který si vzal paličku na maso, prkýnko, zakousl se do dřeva a prostě si tu patu mlátil. Prý se mu ulevilo. Když jste zoufalí, zvažujete i paličku na maso. Ale tuhle myšlenku jsem naštěstí nikdy neuskutečnila 🙂

Ale jak jsem se později dozvěděla, ta patní ostruha je ve většině případů výrůstek vysoký tak milimetr nebo dva. V těch strukturách nohy Vás něco takového nemůže takhle bolet. Ty potíže způsobuje něco jiného.

Jenže to mi tehdy nikdo neřekl.

Paní mi obkreslila nohu na papír

Šla jsem k jinému ortopedovi. Řekl mi dvě věci: vložky na míru a rehabilitace.

Vyrazila jsem tedy na protetiku. Myslela jsem, že to bude něco super.

Paní vzala čtvrtku papíru. Řekla: „Tady si stoupněte.” Obkreslila mi nohu. A to bylo všechno.

Přitom tam měla nejrůznější přístroje — průsvitnou desku, kde vidíte, kam tlačí noha, jak vypadá klenba. Ale prostě mi obkreslila nohu na papír.

Vložky jsem si vyzvedla, strčila do bot a za hodinu věděla, že je nikdy nosit nebudu. Tvrdé. Nepříjemné. Tlačilo to tam, kde to tlačit nemělo.

S rehabilitací to bylo podobné.

Vybrala jsem si tu, kam jsme chodili jako rodina odjakživa. Jenže nemají moc přístroje — v podstatě jenom magnet. Pět půlhodinových procedur. Tam jsem poprvé začala zjišťovat, že mi propadávají kotníky dovnitř a že blbě stojím. Ale pět návštěv po půl hodině — to je prostě málo.

Naučila mě jiné tejpování, pár cviků. Začala jsem cvičit.

Ale furt jsem tomu nějak nevěřila. Pořád jsem hledala to rychlé řešení. Něco, co mi někde něco píchne, uřízne, odsekne. A budu prostě do druhého dne bez bolesti.

Svlékněte se do spodního prádla

Našla jsem v Plzni kliniku, která se specializuje jenom na nohy. Vstupní konzultace za tři a půl tisíce. Dlouho jsem rozmýšlela. Ale bolest vyhrála.

A ten doktor udělal něco, co žádný přede mnou.

Nechal mě svléknout do spodního prádla. A začal řešit celé moje tělo. Od hlavy k patě — ne jenom tu jednu nohu. Lámal, mačkal, proměřoval, ohýbala jsem se na všechny strany. Kompletní vyšetření.

Výsledek?

Od pasu dolů jsem křivá. Vytočené nohy. Propadlé klenby. Kotníky padající dovnitř. Špatné postavení celého těla.

A řekl mi věc, kterou jsem do té doby neslyšela: operovat patní ostruhu je ve většině případů blbost. Protože když se nevyřeší příčina, výrůstek se tam udělá znovu. A řezat do paty, kde je spousta šlach a vazů, může narušit věci, které pak nejdou opravit. Problémy s achilovkou a všechno ostatní.

Co mi doporučil? Cvičte. Srovnejte tělo. Za půl roku přestane bolet.

Půl roku.

Žádná zkratka.

Ale poprvé mi někdo řekl proč.

Všichni přede mnou řešili tu bolavou patu. Důsledek. Tenhle byl první, kdo se zeptal, proč ta pata vůbec bolí. A začal řešit příčinu.

Nuda, která funguje

Dostala jsem tip na podoložku v Praze, která dělá vložky jinak. Postavila mě na průsvitnou podložku, chodila jsem po desce, nahrávala si to do počítače. Zjistila, že mám propadlou klenbu, a vložky mi vytvářela přímo na místě.

Už když jsem z ordinace odcházela, cítila jsem úlevu. Okamžitě. Poprvé. Ty vložky z protetiky — příšerné. Tyhle — měkké, ale přesně zvýšené v klenbě. Rozdíl hned.

Začala jsem chodit na fyzioterapii k nim na kliniku. A to byl další rozdíl.

Na pojišťovnu máte magnet na pět minut a hotovo. Tady jsem měla zaplacenou hodinu profesionální fyzioterapie. Fyzioterapeutka tu hodinu používala přístroje, laser, nepočítala minuty. Prostě pracovala.

Jedna hodinová fyzioterapie stála dva tisíce. Za celou léčbu jsem u nich nechala kolem dvaceti pěti tisíc. U těch předchozích dohromady „jen” kolem deseti. Jenže tam — deset tisíc a výsledek žádný. Tady — dvacet pět, ale výsledek se dostavil.

S tím však přišla ta nudná část.

Každý den. Patnáct dvacet minut. Protahování celého chodidla. Zvedání tužky prsty ze země. Masáž spodku chodidla tenisovým míčkem. Míčky s bodlinkami. Masáž kotníku.

Nuda.

Ale to je přesně ono. Ty vazy a úpony v noze jsou stavěné na určitý pohyb. Když je namáháte jinak — třeba proto, že špatně stojíte, špatně došlapujete, kotníky se Vám propadají — přetěžujete části, které na to nejsou připravené. Vznikne zánět. A bolest.

Když srovnáte postavení těla, přestanou se ty místa přetěžovat. Zánět ustoupí. Bolest odejde.

Ale chce to čas. Ne pilulku, ne zákrok. Čas a tu nudnou každodenní práci.

A proč to trvalo dva roky?

Když se nad tím zpětně zamyslím, tak vím přesně proč.

Za prvé — bála jsem se. Operace zněla jako něco velkého a nevratného. Řezat do paty, kde je spousta šlach a vazů? Co když to bude ještě horší? Takže jsem to odkládala a hledala cokoliv jiného. Paradoxně jsem se bála něčeho, co mi nakonec nikdo ani nedoporučil.

Za druhé — říkala jsem si, že to prostě musím vydržet. Že to přejde. Že každý má něco. Že bolest k životu patří a nějak se s tím naučím žít. Jenže ono to nepřešlo a neustále se to zhoršovalo.

Za třetí — každý pokus chce čas. Začnete s rázovou vlnou, pět aplikací, musíte počkat. Pak vložky, musíte je nosit. Pak rehabilitace, pět návštěv, dejte tomu. A tak uteče půl roku, rok. Protože každému tomu pokusu dáváte šanci. A to je správně — jenže když ten pokus neřeší příčinu, tak prostě zbytečně ztrácíte čas.

A také ty peníze. Tři a půl tisíce za konzultaci? To přece nestojí za to, říkala jsem si. Jenže nakonec jsem za ty neúčinné pokusy zaplatila deset tisíc a výsledek žádný. Až ta „drahá“ klinika mi pomohla. Takže jsem vlastně šetřila na špatném místě.

Prostě jsem nedávala zdraví na první místo. Odkládala jsem to, šetřila na tom, trpěla místo toho, abych jednala. A to je asi ta největší lekce ze všeho.

Pět kilometrů pěšky

V pátek ráno jsem šla pěšky do práce. Pět kilometrů. Poprvé po dlouhé době.

Bolí mě stehna a lýtka. Ze posilovny ve středu.

Ale pata? Pata ne.

Když se dneska ohlédnu zpátky, vidím dva roky hledání zkratek.

Rázová vlna, vložky obkreslené na papír, rehabilitace s magnetem. Utracené peníze. Bolest zůstala.

Nevzdala jsem to. Ono to ani nešlo, protože bolest na konci byla pekelná.

A pak jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla — přestala jsem hledat rychlé řešení.

Uvěřila jsem věcem, které znějí nudně. Cvičení. Protahování. Dobré vložky od někoho, kdo se na to opravdu dívá. Fyzioterapeut, který nepočítá minuty.

Víte, co jsem si z toho odnesla?

Že někdy řešení není v tom, co Vám někdo udělá. Ale v tom, co děláte Vy sami. Každý den. I když je to nuda. I když tomu ze začátku nevěříte.

Zkratky nefungují. V tom mám jasno.

Rok a půl jsem hledala něco, co mě zbaví bolesti přes noc. A nakonec pomohlo to nejjednodušší — začít řešit příčinu, ne důsledek.

A jak jste na tom Vy?

Máte podobnou zkušenost? Hledali jste rychlé řešení a nakonec pomohlo něco úplně jiného? Napište mi v komentářích.

Nebo máte jednoduše nějakou doplňující otázku? Ráda odpovím.